Štafeta: Pavel Landovský

Verze pro tisk |

Pavla jsem poznal coby zákazník několika restaurací, ve kterých on pracoval jako číšník. Obdivoval jsem ho ve všech jeho divadelních rolích, trpěl jsem za něj, když se objevil v seriálu televize Barrandov. Vždy mě zajímalo, jak přišel ke svému hereckému jménu.

Nemůžu nezačít jménem. Když jsi hrát začínal, znal jsi svého slavného jmenovce?

Začal jsem hrát už na základce v České Kamenici, mimo sportovních kroužků jsem se přihlásil i do dramaťáku. Můj táta byl potrefený divadlem a velkým ochotníkem. Pracoval jako dobrovolný pořadatel kulturních akcí. Jsem sedmdesátý ročník, takže o Lanďákovi jsem nic nevěděl, až po delší době jsem zjistil, po kom mám jméno. Když mě maminka čekala, jezdil Lanďák po estrádách a sešli se jednou všichni tři v kulturáku. Nejspíš po pár panácích řekl Lanďák rodičům: „Když to bude kluk, ať se tedy jmenuje Pavel.“ Chtěl mi jít za kmotra, ale to už nestihl.

Nedávno jsem při pátrání po materiálech do rodokmenu našel dědův krásně výtvarně zpracovaný deník, ve kterém na dvojstraně vždy popisoval svou roli. Vedeš si také nějaký přehled o tom, v čem a koho jsi hrál?

Jé, to je hezký! Deník ani přehled si nevedu, na to není čas, ale ukládám si scénáře představení, ve kterých jsem hrál. Pak samozřejmě fotky, novinové výtisky, dvd nahrávky divadelních her a v poslední době i ceny z přehlídek. Občas nějakou dostanu.

Možná bych hry, ve kterých jsem hrál, vyjmenoval z paměti, ale doufám, že to po mně nebudeš chtít, ha, ha. Jsem teď ve věku, kdy dostávám hlavní role, protože nejsem ani mladý, a doufám, že ještě ani starý. A musím říct, že mě to moc těší. Možná jsem teď na vrcholu, a tak beru herecké role s pokorou a úctou. Neperu se o ně, mám štěstí, že náš rejža Václav Klapka má nos na obsazení. Vždy se trefil do povahy a možností herce.

Tak dobře, nebudeme vyjmenovávat všechny, ale aspoň nějaké stěžejní, které tě posunuly, které ti opravdu sedly. Dejme tomu tři?

Musím zmínit Macbetha, protože to byla moje první role u Klapky, hrál jsem tam Rosse, přítele Banca. Pak přišla komedie Revizor, kde jsem byl doktor Artěmij Zemljanika, a s ní i první úspěch na Hronově. Byla to paráda, lidi se doslova váleli smíchy.

Taky nesmím zapomenout na Sen v noci svatojánské, byla to moje první velká dvojrole jako milovník Lysandr a řemeslník, co sehrál zeď. Sen jsme znovu zařadili po 23 letech na repertoár a hraji stejné role (páni i v padesáti se dá hrát milovník).

Rád vzpomenu kultovní představení  Jak se Vám líbí, jak se Vám líbí, to je krásná věc. Tam už je rolí víc: koza, strom, pes, vlk, Olivier a nám velmi známý politik.

Za stěžejní představení a vrchol mého hereckého snažení považuji Maratův Sade. Mám tam krásnou roli Markýze de Sade, to je pro mě top! Marata budeme hrát v české Lípě 15. 11. 2019, tak se přijďte podívat.

Myslel jsem si, že Marata zmíníš. Mně vždy přišlo, že svým hereckým uměním všechny převyšuješ. Snad se nikdo neurazí. Měl jsi ambice to dotáhnout dál než do ochotnického divadla? Ze žádného kamenného divadla, byť na hostování, jsi nabídku nedostal?

Jestli převyšuju, nebo ne, to posoudí jiní. Mám jen štěstí na role a to, co umím, jsem se naučil od mých kolegů z divadla. Koukal jsem se na Láďu a Václava Klapku, Karla Bělohubého a na Mikiho Vika. Divadlo mě baví, a tak se snažím zlepšovat. Ambice jsem měl a možná ještě mám, něco se povedlo a něco ne. Hrál jsem v černém divadle u Michala Kocourka v Rytířské ulici. Tehdy mě požádal jeden kolega, jestli bych to nevzal za něj, prý jde jen o tři představení Fausta, a tak jsem za čtyři dny nazkoušel roli Mefista a pátý den jsem hrál na ostro. Asi to dopadlo dobře, protože jsem tam zůstal dva roky.

Pak přišla televize, to byla velká náhoda. Hrál jsem jednu z hlavních rolí v seriálu Sousedé, který po půl roce skončil. Točil jsem 25 dní v měsíci. Následoval Modrý kód, kde se občas mihnu a teď točím seriál Polda s Davidem Matáskem.

Jsem v tom pomyslném kolečku, kdy si na mě vzpomene režisér nebo produkce. Jsem ve skvělé castingové agentuře, tak je práce dost, dokonce už i odmítám role pro nedostatek času.

Jsem členem profesionálního divadla Zahrada, to je zájezdové divadlo. Tam si vždy rád zahraju Audienci, jen škoda, že Lanďák nehraje Lanďáka, ale Vaňka. No a teď, to je hodně čerstvé, jsem vyhrál konkurz do nového malého zájezdového divadla PRIMA. Hrají se tam situační komedie a to jsem se chtěl jen připomenout, že v tom a v tom městě žije jakýsi Lanďák. Mám zkrátka štěstí na dobré lidi.

Vyčerpávající odpověď. Vezmu to popořadě, protože mě hned napadá pár otázek, které z tvé odpovědi vyplývají. Zajímá mě, jak se dá v herectví zlepšovat. Přijdeš mi v některých divadelních rolích dokonalý. Je jasné, že se dá třeba zlepšit v šermu, jízdě na koni a v mnoha dalších dovednostech souvisejících s hraním. Ale dá se třeba zlepšit výraz, mluva? Jak se lepšíš?

Nikdo není dokonalý a to platí i v herectví amatérském nebo profesionálním. Určitě je pořád co zlepšovat. Myslel jsem tím, že nová role ti dá možnost posunout hereckou úroveň někam dál. Nejdříve musíš svou postavu pochopit. Zamyslet se, co říká a proč to říká. To byl můj problém třeba u Sadeho, kdy jsem vlastně nevěděl, o čem to je. Nějak jsem to zahrál, vytáhl jsem něco ze svého šuplíku a Václav řekl, že to dobrý je, ale vůbec mi to nevěří. Nemám rád zkoušky! Neztotožňuji se s postavou, to bych se z toho asi zbláznil, ale říkám si, jak bych reagoval já, být na jeho místě. Důležité je umět text, pak můžeš přemýšlet o roli s lehkostí bytí, uděláš dramatickou pauzu, hodíš pohled a pak vystřihneš monolog, který ti nelezl do hlavy. Vašek mi pořád nadává, že neumím text, a tak se těší, až si ho zapamatuji. Tak já tedy slibuji, že se to naučím.

Mám tě rád na divadle a těšil jsem se na tebe na obrazovce. Myslím, že seriál Sousedé bylo to nejhorší, co české televize vyprodukovaly.  Chvíli jsem kvůli tobě vydržel, ale on jsi byl v tom seriálu hrozný i ty. Je opravdu takový rozdíl mezi hraním na jevišti a na kameru? 

Umíš hezky pohladit a pak hned kopnout, to bolí! Samotný koncept toho seriálu byl špatný. Co bys asi čekal od pana ředitele Soukupa. Rozdíl je to veliký, na divadle zkoušíš hru tři měsíce, znáš svou postavu, text, nikdo tě během hry nezastavuje atd. Před kamerou je to něco jiného, ráno v šest v maskérně, pak do kostymérny, mezi tím ti dají text a učíš se ho za běhu, jdeš na plac, vezmou si tě
zvukaři a nalepí ti port, do toho skriptka ti poví, jak se postava cítí, co se stalo a v jakém je stavu, protože se točí na přeskáčku. Pak kameramani, zaostřit, detaily, kamera zkouška, technická a pak teprve na ostro. Jeden obraz trvá asi půl hodiny a já třeba za den točil šestnáct obrazů. Do toho žádná velká gesta, režisér chce, aby ses tvářil tak a tak, natočíš obraz a zase do maskérny a převléknout a tak pořád do kola.

No, bál jsem se, jestli se neurazíš. Ale bylo mi jasné, že jsi soudný a víš, jaký ten seriál byl a že se točil na koleně. Modrý kód je jediný český seriál, který sleduju. Ani on není vrcholem české tvorby, ale, jak to u seriálů bývá, ze zvědavosti jsem se podíval na jeden díl a pak mě začalo týden co týden zajímat, kam se postavy posunou. Baví mě i ta medicínská stránka. Je v tomto případě produkce na vyšší úrovni?

Jde vždy jen o peníze, ale mně nepřísluší hodnotit produkci. Je jasné, že pan Soukup to umí nejlépe, a tak vyházel všechny lidi a dělá si pořady sám, protože on je nejlepší. Produkce na Primě a vůbec celý štáb kolem Modrého kódu je skvělý, včetně režisérů a to nemluvím o slavných hercích. Mám teď hodně kamarádů, co mají známé tváře a jsou to pohodáři. Mám dost historek z natáčení, ale to si nechám na příští rozhovor.

To ne, nenechávej si to ke konkurenci. Nejprve mi prozraď, jakou postavu jsi hrál. Já tě viděl asi jen jednou. Byl jsi tam vícekrát?

Hrál jsem jednu epizodní roli vězně Malíka, kterého ve vězení týrali. Po psychologickém nátlaku pana primáře a jeho zástupce Malík vše vyklopil. Pak se tam párkrát ukážu v jiné nemluvené roli, to je výhoda dlouhodobých seriálů, kdy diváci už zapomněli na to, že jsem tam už hrál.

Tak tedy, teď nějakou tu historku z natáčení. Na poslední natáčecí den byl nástup hodně brzy ráno a já zaspal! Probudila mě až produkce, když volala, kde jsem a já pohotově zamlžil, že jsem na cestě. Samozřejmě jsem byl doma v posteli, teď z Lípy do Prahy je to daleko, zahrál jsem si tedy na závodníka a po nějakém tom zpoždění jsem dorazil do maskérny. Malík byl týrán už nějakou dobu, tak mi museli udělat jizvy. Celkem jsem měl zpoždění asi tři hodiny a čekalo se jen na mě, protože to byl poslední obraz před prázdninovou pauzou. Točil jsem s panem Štěpničkou, který odjížděl na dovolenou a s Markem Němcem. Pan Štěpnička se na mě zlobil a nemluvil se mnou.

Ty přístroje jsou plně funkční a musí se vždy překalibrovat, aby ukazovaly hodnoty nemocného člověka. Lékařka, co měla odborný dozor, mě připojila a s hrůzou konstatovala, že až dotočím tak pojedu s ní rovnou do nemocnice, protože ten aparát nemusela ani nastavovat. Byl jsem v takovém stresu, že jsem měl vysoký tlak. Celou dobu mě pak hlídala. No, nejsem dobrým lhářem. Pan Štěpnička byl nakonec spokojený, protože jsme to natočili na první klapku a mohl frčet na dovolenou. S Markem Němcem jsme zase shodili ten přístroj, když mi pomáhal vstát z postele. Panečku to byla rána a obrazovka pomalu zhasla, přišel rekvizitář a suše pronesl: „Paráda, tři melouny v p...!“

Asi to pak nějak rozchodili, protože se nic nedělo. A nebylo to tím, že jsme s Markem utekli.

V jakých dalších televizních projektech kromě Sousedů a Modrého kódu tě měli možnost diváci vidět?

Nejnovější je Polda na Primě s Matáskem. Hraji tam průběžnou roli řadového policisty. Točil jsem druhou řadu a teď od září jsem zase naskočil do čtvrté řady od devátého dílu. Sice nejsem v každém díle, ale mám mluvenou roli.

Ještě bych se vrátil k tomu divadlu. Chápu, že člověk se díky televizi stane známější, ale pro mě jsi hlavně divadelní herec. Máš nějakou vysněnou roli, co by sis chtěl zahrát? Do koho by ses chtěl převtělit?

Televizi beru jako zpestření, je to zkušenost. Člověk je pod tlakem, protože peníze jenom lítají, počasí si dělá, co chce, herci mají jiné závazky, tlačí tě čas atd. Vůbec nezávidím produkci, která to všechno musí zvládat. Mám divadlo rád a chci u divadla zůstat, žádná herecká kariéra mě už nečeká a to, co dělám, považuji za svůj vrchol. Tou největší rolí pro mě byl právě Sade a to díky Vaškovi. Má rád Shakespeara jako já, tak snad se něco pro mě ještě najde. Jak víš, děláme Hamleta, a přiznám se, že Hamleta jsem moc chtěl, ale jsem na něj už starej, a tak jsem dostal Claudia. Je to bratrovrah a intrikář, zkrátka záporák a to mě baví. Hrát záporáka je určitá výzva, zvlášť když o mně tvrdí, že jsem komediální herec. A když už jsme u komedie, tak bych si dal Saturnina, to je krásná klasika.

A víš, že mě v souvislosti s tebou napadl. Jednou jsme se bavili, ze které role si tě pamatuji poprvé. Chodili jsme se školou několik let na představení Princ a chuďas. Prince hrávala taková pěkná baba a musela se svlíkat, decentně, ale já se na tu scénu těšil. A pak ses najednou jako Princ objevil ty. Ale my jsme se znali už dříve. Pamatuješ si?

Jéje a tu hru hrajeme ještě teď, to je tak sedmnáct let. Jsem zkrátka na roli prince jako dělaný. Přesný rok našeho seznámení si nepamatuji, ale bylo to v devadesátých letech. Chodil jsi do restaurace, kde jsem pracoval. Vždycky sis něco psal, a tak jsem se tě zeptal, jestli jsi novinář nebo spisovatel. Psal jsi hodně a doufám, že ti to vydrží.

To jsem si ještě psával jen do šuplíku. Ale ty jsi byl jako číšník taky úkaz. Ať jsem tě zažil v jakékoliv hospodě, choval ses vždy uctivě, ne jako většina číšníků v Čechách. U tebe jsem si vždy připadal jako zákazník, i když jsem si dal jen jedno malé pivo. Byla to z tvé strany také jen divadelní role, nebo jsi cítil, že chceš tu svou práci dělat tak dobře z principu?

Divadelní role to nebyla, pojmenoval jsi to přesně, je to princip. Vždycky jsem si říkal, takhle bych chtěl být obsluhován. Mám radost, že mě chválíš, je vidět, že to k něčemu bylo. Samozřejmě je důležitá komunikace, nestydět se a nebát se lidí. A tady je možná vidět ta průprava z divadla. Sem tam prohodíš pár slov, hodíš nějaký vtípek, ale to zase musíš odhadnout, co si dovolit můžeš a co ne. Myslím, že po třiceti letech, co dělám v pohostinství, už vím, jak s lidmi mluvit. Když je nějaký problém, musí se vyřešit s úsměvem a úctou. Hodně lidí mě tady v Lípě zná, vědí, co dělám a jaký jsem. Často po mě chtěli, abych jim něco zahrál, tak jsem to udělal a hned bylo veseleji.

A naběhl sis někdy? Jako, že někomu tvé vtipkování nesedlo.

To se ví, že naběhl. Když děláš humor, tak to někdy přepálíš. Všichni nejsou veselá kopa. Stalo se mi, že se člověk urazil, ale pak jsem se omluvil, dal něco do placu zdarma a bylo zase dobře. Teď už vycítím, co si můžu dovolit. Nejvíc jsem si dělal legraci ze sebe a to jsem se nikdy neurazil.

A kterými všemi podniky si v Lípě prošel?

Začínal jsem v Horníku v restauraci, na diskotéce a vinárně. Pak následovala kavárna Unionka, poté jsem byl na zimáku v restauraci Sportareál, následovala restaurace Moravanka a hotel Morris na náměstí a teď jsem v Brusli na zimním stadionu, jako provozovatel restaurace, kterou mám pronajatou od města.

Takže ses z pozice zaměstnance přesunul do pozice zaměstnavatele? Je to velká změna mít zodpovědnost? A shánějí se lidé tak špatně, jak se píše?

Ano, je to tak, na stará kolena jsem se rozhodl podnikat, ale žádný med to není. Být zaměstnancem je jistá výhoda, odpracuješ si svých pár hodin a jdeš domů. A teď, když jsou všichni doma, já pracuji.

Každý den jsem v restauraci, pokud zrovna netočím, nebo nehraji divadlo. Už čtyři roky jsem neměl dovolenou. Za tu dobu jsem snad měl jen pět dní volno. Ptáš se na zodpovědnost, kterou si myslím, že jsem vždycky měl, ale ano je to něco jiného, mám zodpovědnost za své zaměstnance, aby měli práci a mohl jsem jim zaplatit.

Podnikání není legrace, zvlášť tady u nás. Prostě jsem si v televizi něco vydělal a šel do toho a rovnou po hlavě. Nikdy bych nevěřil řečem typu: když to tak cítíš, tak to udělej. Ty jsi, Milane, taky udělal věc, kterou jsi cítil jinak, a za to si tě vážím ještě víc.

Lidi v tomhle oboru se opravdu těžko shánějí, kuchaři celý den čumí do hrnce a pak přijde host, kterému nechutnalo, protože před tím něco špatného snědl doma, kde musí mlčet, a tady si chladí jeho malé ego.

Všem, kdo si stěžují na práci číšníků a kuchařů, bych povinně dal jeden den práce v restauraci, aby viděli, jaké to je. Možná to tak nevypadá, ale děláme to rádi, protože tuhle práci musíš mít rád, jinak to nejde. Sto lidí, sto chutí a ty se musíš trefit do chuti většiny, protože se najde vždycky jeden, kterému nechutnalo. Tímto zdravím a fandím všem, kdo v gastronomii pracují. Vydržte!

A jsi původně číšníkem vyučený? Nebo jsi měl ještě nějaké jiné zaměstnání?

Ne, jsem rychlokvaška, tak jako ve všem. Po revoluci jsme si s kolegou v České Kamenici vzali do pronájmu dům služeb a přebudovali ho v rámci možností na hotel. Tam začala moje anabáze. Jsem obráběč, klempíř, truhlář a šífák, tedy námořník ČSPLO, (Československá plavba labsko – oderská), ale v životě jsem na lodi nebyl jako zaměstnanec. Jinak na jachtě v Chorvatsku s fajn lidmi o dovolené je to super. Už jsem byl třikrát a není lepší dovolená, doporučuji.

Stíháš kromě divadla ještě jiné koníčky?

Na koníčky mi čas nezbývá, ale v létě musí být moře a potápění, to miluji, a v zimě zase lyže z kopce dolů.

Nahoru