Po první noci v Eibentálu jsme dali studentům vybrat. Buď se mohou válet u bazénu ve starých římských lázních, v Baile Herculane, anebo mohou přijmout výzvu a vylézt na Domogled.
Rozdělili jsme se zhruba na půlku. Trochu jsem doufal, že já se výstupu vyhnu, ale kolega se ujal hlídání dětí v bazénu, takže mě nezbylo, než výzvu přijmout také. Nechali jsme se vyhodit na kraji Baile, prošli romskou vesnici se štěkajícími psy a štípajícími husami, a ostře nastoupili do vápencového svahu.
Nejprve jsme šli odkrytou krajinou, pak bukovým lesem a finále bylo opět po planině s pár stromy, z části ohořelými zřejmě po úderech blesků. Za celou dobu jsem udělal snad jen šestnáct kroků, které nebyly směrem nahoru, GPS ukazovala, že jsme nastoupali devět set metrů na pěti kilometrech. No, rval jsem to více silou vůle než dobrou fyzičkou. A to ani nahoře nebyla keška.
Stejně výživný jako výstup byl i sestup. Souřadnice centra Herculane byly vzdušnou čarou půl kilometru, ale dělilo nás těch devět set metrů výškových. A Rumuni si nedávají zrovna záležet na turistických chodnících. Cesta byla zpočátku značena jen tak mezi skálami, až později jsme se dostali na něco, čemu by se dalo říkat naučná stezka.
V Baile Herculane jsme se rychle rozprchli za občerstvením, vyfotili si stále poničené staré lázně a jeli jsme zase zpět do Eibentálu.
Následující den byl už skutečně odpočinkový. Nejprve jsme zastavili nedaleko obce Dubova a podél potoka došli k ústí jeskyně Ponicova. Po sestupu do ní nás překvapila Audina. Až v nedaleké restauraci jsme zjistili, že se do hlubin zřítila před několika dny i se svou řidičkou, která telefonovala svému příteli a nevybrala zatáčku.
Vlezli jsme do boční chodby, v níž se můžete seznámit s krápníkovou výzdobou tak, jako se vám nepovede v žádném krasu v Česku. Zcela kontaktně.
Část studentů neodolala, na konci chodby se svlékla a z jeskyně vyplavala do Dunaje. Když se všichni usušili, vplula za námi loď a na třikrát nás z temnoty vyvozila.
Na hladině Dunaje jsme přestoupili na rychlé čluny a pak s větrem ve zbytcích vlasů (v mém případě) uháněli k největší rumunské soše – k Decebalovi. Aspoň na pár metrů jsme navštívili i území Srbska.
Odpoledne ještě následovala krátká túrka na vyhlídky nad Kazaňskou soutěskou. To já pauzu ochotně proležel na dece s indisponovanými studentkami a fotil si zdejší faunu.
Večer do Eibentálu najelo několik stovek účastníků Gumbalkánu. Rallye, které se mohou účastnit jen auta, jejichž pořizovací cena nesmí překročit 25 000 korun. Pro nás tím Banát na jednu noc zcela ztratil své kouzlo a naším hlavním úkolem bylo dostat co nejvíce studentů a hlavně studentek do chalup, než se party zvrhne.
Mně udělal radost aspoň štír, kterého účastníci chytili v koupelně. Už jsem dlouho žádného neviděl. Pravdou je, že jsme studenty upozorňovali hlavně na zmije, které třeba v sousedním Gerniku už letos uštkly dva lidi, ale na štíry jsme zapomněli.
Autoři fotografií: Milan Bárta, Antonín Mestek, Radek Málek.