Vánoce v Ománu aneb vzpomínkový deník mimoňského turisty – den první

Bude to neučesané, ale o tom autentické deníkové psaní musí být.

Vybrat si Střední Východ jako cíl na jinak chladné Vánoce musí vypadat jako zpočátku jako hřích, když chce člověk ctít české vánoční tradice, ale proč nezkusit prožít něco jiného? V Čechách je v posledních letech nouze o sníh a zimní radovánky se prostě nekonají, takže letos poprvé potlačuji vánoční stereotyp zůstat u bedny, cpát se cukrovím a vyrážíme v plné rodinné sestavě na šest dní zcela do neznáma, mimo Evropu. Naší destinací je Omán, kde můj bratr už druhým rokem pracuje jako tenisový kouč a jinak žije jako nespoutaný cestovatelský dobrodruh.

Zlákáni teplíčkem a pouštní kulturou, kterou jsme s chotí objevili před 15 lety v Alžírsku, zahajujeme cestu na pražském letišti v pátek 23. prosince. Holedbám se, že šestihodinový let do jihoománského Salalahu nějak přežiji, ale stres začíná už na začátku, když Salam Air začíná velice pozdě check-in, nestačím si dát ani plnohodnotnou večeři, protože se spěchá do letadla, a všechno včetně odletu vychází jen tak tak. Kritizuji se, že jsem kývl na noční let, že už nejsem student a že tohle fakt nechci zažívat. Přesto upadám do polospánku už po hodině od nástupu do letadla. Odlétáme po půl desáté, snažím se louskat autobiografickou bichli Iron Man od Tony Iommiho (kytarista Black Sabbath), ale stejně musím stránky před půlnocí zavřít, abych nesvítil synovi do očí, protože chce definitivně spočinout na mém rameni. Později i klíně. Vystřídám několik poloh, ale nohy se zmenšit prostě nedají. Zakroutí se na jednu stranu ale za hodinu na druhou. Při takovém cestování musí člověk opravdu cítit, že chce poznat něco nového, musí mít tu vášeň k překonání vlastního pohodlí, aby potlačil svou omezenost. Jinak by nic neprožil. Protírám si oči a hle – okýnkem svítí na obzoru rudé slunce, vypadá to na právě probouzející se východ. Probuzení chtě nechtě, a i když upadám zpět do letargie, vím, že za chvíli budeme přistávat. V Salalahu probíhá kontrola pasů, dostáváme tam ománská víza, a musíme projít celým letištěm až k exitu, abychom se mohli „zpět nalodit“ na pokračující let do hlavního města Muscat. Předtím stihneme udělat první kšeft kavárníkovi z prázdného podniku Khaldi, prý oblíbené to ománské síti kaváren. Rozměňuji u něj 100eurovku, vrací mi hromadu místní měny, ale nemohu se dopočítat. Asi mi ještě neslouží mozkové buňky, ale důvěřuji procesu. Jak se později ukáže, důvěra je základní životní krédo pro klidný a harmonický přístup k životu v této jedinečné muslimské zemi.

Je pravda, že jsem si skoro nic nenastudoval dopředu. I když jsme s sebou měli sbalenou příjemnou knihu Omán písek růže kadidlo od Pavly Slavětínské, schválně jsem do ní moc nenahlížel a řekl jsem si, že nechám vše plynout, jak to přijde. Že nebudu nabitý informacemi a sečtělými studiemi, co a jak v Ománu funguje nebo nefunguje. Po týdnu však zjistím, že tady proudí bezprostřední pocit svobody a bezpečí, které tvoří příjemnou harmonii pro každodenní fungování. Při příletu do Muscatu to vypadalo na ztrátu dárkového kufru, ale nakonec se po chvíli našel a vše bylo OK. S bratrem cestujeme hromadnou dopravou a pak se ploužíme s kufry v rukou přes ulice k jeho místnímu bydlení, které se stane na několik dní i naším útočištěm. Ve čtvrti Al Qurum, která je v ománské metropoli považována za jakési centrum veškeré dění, je bezpočet zajímavých míst, které se snažíme v dalších dnech objevit. Začínáme třeba malou, ale výživnou a chutnou shawarmou, tradičním indickým snackem, který stojí většinou 300 baiza (cca 20 Kč). Přes kuchyni se cizí kraje nejlépe poznávají, ale je pravda, že tradiční ománské kulinářské výdobytky jsme nakonec neobjevili. Jsou tady i turecké nebo libanonské podniky, ale většinou dominují službám Indové. Od gastronomie po obchody a služby, které zajišťují pro ománské majitele. Jsou milí, sympatičtí, občas mluví strašnou hatmatilkou, ale nabídnou vždy to nejlepší, co lze.

V příbytku chvíli odpočíváme, ale nedá nám to se probrat a vyrazit na pláž. Je přece Štědrý den a měli bychom nějak slavit. Nebo se alespoň pokochat netradičním prostředím, ve kterém se nacházíme. Poprvé v životě na Štědrý den stojíme na pláži. Vyčítám si trošku, že jsem prchl od oněch tradičních bílých Vánoc, ale po návratu zjišťuji, že jsme opravdu o zimu nepřišli, a tak později tedy nakonec nelituji. Spíše naopak. Teplý čaj karak nás po plážové procházce příjemně zahřívá. Procházíme se dále po pobřeží, stmívá se, všude se objevují světla pobřežních hotelů, kde pulsuje sociální život místní smetánky. Vlastně to není jen horní ománská vrstva, na ulicích korzují všichni, kdo chtějí. Taxíky troubí na chodce, aby ulovili klienty anebo jen z hecu, protože si možná myslí, že ti procházející turisté jsou blázni, co odmítají pohodlí dopravy. Ano, my ho často odmítali a možná se tím vymykali normálu. Ománci platí za PHM pouhých 13 Kč, a proto téměř nikdy nevidíte člověka, jak cupitá po silnici. To jen našinec, co chce poznat syrovost silnice, uzřít i pohozené odpadky, které se netřídí, špínu vedlejších uliček, ten zarputilý čecháček má vůli jít vlastní cestou. Anebo jako bratr sednout na čím dál populárnější elektrokoloběžku, se kterou se dá v Muscatu přemisťovat po svých, když nechcete platit za pohodlný taxík. I ten ale nestojí tolik. S aplikací si zavoláte pohodlný a Ománci řízený vůz, kde kožené polstrování obaluje igelit, takže opravdu nic neušpiníte, a za chvíli jste na místě, kam chcete jet.

Štědrý večer končíme v turecké restauraci s dobrou rybou. Není to náš mastný kapr, ale křupavá rybí pochoutka, která vzdáleně připomíná pražmu. Takže alespoň nějaká tradice dodržena!

Fotogalerie